Zase poetická filozofie, tentokrát troche kritiky na dnešní svět...
Jo svět spěje do jedné velké prdele no... Velice poetická báseň přichází a něco z ní odchází, odchází do hlubin zapomění a zatracení, kdopak to rozluští kdo na to příjde?
Konec krásných časů
Pole, louky, luční kvítí,
na paloučku slunce svítí,
na paloučku skřivančí zpěv,
v dáli zavražděných mrtvol řev.
Lidé ve městech zkysli
a zvuky přirody v lidske mysli,
se pomalu ztrácí a mizí,
jako svět své zlato ryzi.
Domy, paneláky, lidské žití,
na život nám lampa svítí,
v měste strojů zpěv,
v dáli zavražděnych mrtvol řev.
Lidé se množí a množi
a dalši klony tvoří a tvoří,
to krásné už pomalu v dáli mizí,
jak slunci jeho záře ryzí.
Tak co líbí? Doufám že ano...
Všem bloggerům zdar





















Mrtvol řev? Odkdy mrtvoly řvou? Podle mě jsou tuhé a proto mlčí.